Zpět na hlavní stránku

Dobrý den!

ilustrační foto Možná mě někteří z vás už virtuálně znají - před časem byl ve Zvířetníku portrét kavkazačky Ajrin s bladhaundětem Vendulkou. To bladhaundě jsem já. Trochu jsem od té doby povyrostla, trochu jsem zmoudřela, tak mě napadlo podělit se s vámi o pár dalších specifik bladhaundího života.

Na úvod otázka: Co je vlastně bladhaund?
Dědeček, když přišel na návštěvu, pravil, že bladhaund je když... Jak to jen bylo? Jo, už vím: "Když naň zloděj zadupe, tak posere schody." Ajrinka je názoru, že bladhaund je jedno velké žvýkací ucho. Panička vymyslela jakousi dost divnou definici - bladhaund prý je zvláštní případ psa. Pes přejetý parním válcem hodně naplacato. Slepit dva bladhaundy k sobě aby vznikl jeden pořádný hafan že by bylo třeba. Malý páneček tvrdí, že bladhaund je nejkrásnější ze všech psů co existujou a nic hezčího už být nemůže. Naprosto s ním souhlasím, on jediný ze všech má vytříbený vkus a ve psech se vyzná, že? Panička rozhodně není estét, když se jí líbí hlavně kavkazští a jim podobní mamuti! Velký páneček se k této problematice nevyjadřuje, neb si to nechce s nikým rozházet.

Hlídání - na to já fakt nejsem, koneckonců na hlídání máme Ajrinku. Ale naprosto perfektní a nepřekonatelná jsem ve strašení. Jakmile se něco podezřelého v okolí děje, Ajrin mě nekompromisně zažene a jde zakročit sama. Leč když se v dohledu objeví někdo známý, tak Ajrinka zůstává ležet na svém plácku a jen zdvořile zavrtí ocáskem, a v takové chvíli nastupuju do služby já. Postavím se do bojového postoje (v bezpečné vzdálenosti od plotu, sichr je sichr), naježím chlupy na hřbetě (to aby nebylo poznat že se sama drobátko bojím), a udělám hluboké a dunivé BUF BUF BUF. Panička se kácí smíchy a v předstíraných mdlobách, strašení občané se chlapsky snaží nedat najevo paniku (proč taky, vždyť ani já se jich vlastně zas až ták moc nebojím, když je mezi námi plot), přesto ale nejistě odcouvávají. Sem tam se ohlídnu na Ajrinku, jestli je vše v pořádku a jestli můžu pokračovat. A když je mi to dovoleno, tak si to pořádně užívám! Mimochodem, náš nový pan soused tuhlevá pravil, ať si posílíme plot, že sice ten malý šedý pes je v pohodě, ale z toho velkého hnědého že jde strach! Malá šedá Ajrinka má o 20 kilo víc než já, mě asi opticky zvětšujou ty větrem napnuté uši - plachty a krvavé oči...

ilustrační foto Když nestraším, tak obvykle spím. Jako štěnátko jsem nejraději spávala v posteli malého pánečka, u jeho zadních tlapek. Panička tehdy byla rozhodnutá mě vychovávat důsledně, a důsledně mě odtud vyháněla. Ale když musela mezi půlnocí a jednou pětkrát vylézt ze svého pelechu a jít mě vyhodit, zavrčela že na to se už může vyrazdvatři, a že bude raději důsledně dělat že mě na zakázaném místě nevidí. Důslednost byla tím pádem zachována. Můj spolunocležník spával tvrdě, nevěděl o mně. A z doupěte velkých pánečků se občas ozývalo: "Tvůj pes je zas u kluka v posteli, běž ho vyhodit!" - "Běž si sám, to není můj pes, to je tvůj pes!" - "To je tvůj pes, tys ho chtěla!" - "Tvůj pes, tys ho koupil!" Po této výměně názorů zřejmě důsledně usnuli. Jak šel čas, rostla jsem já i páneček, jeho postel nee - tak jsem se posléze přestěhovala na gauč v kuchyni, který mám jen sama pro sebe.

Často usnu ležíc na zádíčkách, všechny čtyři pracky k nebesům. Panička říká, že si opaluju bříško, chodí mě pozorovat jestli nepřepadnu do strany, a svolává všechny v okolí, aby se šli na ten zázrak stability podívat. Stabilitu tedy mám, to jo, i při čurání, dřepnu si a zvednu přitom zadní packu. Prý to dělávají dominantní feny. Tohle když slyšeli doma - já a dominantní fena - mohli se počurat smíchy voni, a to prosím stáli každý na dvou nohách!

Skvělé zážitky mám z veterinární ordinace. Třeba zrovna naposledy bylo hodně veselo - panička se začala mohutně řehtat už ve dveřích, jen co uviděla paní doktorku. Ta totiž evidentně zapomněla, že jsme se objednaly zrovna my dvě a na hloubkové čištění uší, protože měla na sobě sněhobílé kalhoty, sněhobílý svetřík... Ne nadlouho. Akce "Uši" má obvykle konstantní průběh. Panička mě drží za obojek a za co jen držet jde, paní doktorka mi cpe do ucha hadičku od velké stříkačky s jakýmsi sajrajtem, obě mi přitom svorně tvrdí jaký jsem móóóc hodný pejsek hóóódná Vendulka, najednou to šplíchne, já mohutně zatřepu hlavou i celým bladhaundem, a to už se rozletí do všech stran stříkačka, hadička i pořádná porce mých žgryndů. Paní doktorka si jde vypláchnout oko a vyčesat slinty z vlasů, panička utírá brejle, rovná bolavá záda, a ač abstinent navrhuje abychom si před druhým uchem všechny tři daly panáka.

Taky bývá veselo když marodím s očima. Vzpomínám, jak mi doma poprvé dávali oční kapky - i když si teď nejsu jistá, jestli ty kapky jsem měla dostat já nebo vybavení kuchyně... Do uší mi pár kapek vniklo, nějaké i do nosu a do tlamičky, nevylučuju že i do zadku, ale oko určitě nezasáhly, i když ke konci panička poměrně značně už nervózní (abych to řekla kulantně) na mě vystříkala obsah lahvičky frontálním útokem.

Ad žgryndání: Traduje se, že my bladhaundi příšerně slintáme, že žgryndy nám visí od huby až k matičce zemi, když se otřepeme máme dostřel až tři metry, že stěny a stropy v příbytcích bladhaundářů vypadají jako v krápníkové jeskyni. Prohlašuji místopřísežně, že všechna tato zde uvedená tvrzení jsou opravdu, ale opravdu pravdivá. No a? Jednak - jsou to enem psí žgryndy, druhak - z jeskyní jste vyšli, a kdoví jestli se do jeskyní zase nevrátíte? Tak si zvykejte!

ilustrační foto Ještě jednu informaci musím uvést na pravou míru: Ve standardu plemene bloodhound se píše, že bylo vyšlechtěno v Ardenách mnichy z opatství sv. Huberta. U nás doma říkají, že ve skutečnosti jde o výtvor dosud nedoceněného českého všeumělce a génia Járy Cimrmana, který tomuto našemu nejvšestrannějšímu vynálezci cizina uzmula a upřela, neboť CB (Cimrmanův Bloodhound) vznikl jako meziprodukt při šlechtění CUP (Cimrmanova Univerzálního Ptakopyska). Je prý ale pravdou, že CB se samotnému objeviteli poněkud vymknul, protože ani Cimrman - i při vší své nepopíratelné genialitě - netušil, k čemu by kříženec mezi vychrtlou krávou a prasklým bublifukem mohl být vlastně dobrý.

Já a výcvik: Tož výcvik jsme poněkud ošidily. My psi totiž, když neposlechneme na povel, musíme být hned potrestáni. Třeba vyškubáni vodítkem. A panička tvrdí, že v mém případě to nejde, že když mě má potrestat a já se na ni podívám těma svýma bladhaundíma vočima, musí mi být odpuštěno... Proto jsme výcvik zredukovaly a zminimalizovaly jen na povel "sedni" (aby mě mohli zastavit než vběhnu do silnice nebo než někoho poslintám, tento povel ale musím plnit na 100 procent, voči nevoči) a na povel "pojď aspoň chvilku prosím pokud možno nějak přibližně plus mínus pár metrů u nohy". Výcvik ve stopování jsme zbaběle vzdaly předem - prý se před ním nesmí den nebo dva jíst - to je podmínka pro mě zcela nemožná a nepřijatelná.

Cestování s bladhaundem: Moc ráda se vozím v autíčku, i když o mně říkají, že jsem poměrně neskladná. Mně to neva, stačí když jsou skladní ostatní, ne? Na zadní sedadla se vejdeme v pohodě všechny tři ženské: panička je nacpaná v koutě, Ajrinku má na klíně, a já se tím pádem můžu hezky natáhnout na zbylých dvou sedadlech - paráda! Někdy se mi zachce taky k nim na klín. Ajrince to ani moc nevadí, ale paní takovéto situace řeší boxersky. V tramvaji to tak pohodlné není, taky proto, že musím mít na hubě košík. No - košík - on je to vlastně jen takový poklop. Na vysokou placatou držku snad ani žádný košík neexistuje, tak panička ušmikla od "běžného" košíku spodek a zbytek mi nasazuje jako poklop, aby se neřeklo a abychom dodržely přepravní řád.

Já a čuchání: Pozor pozor, na čuchání jsem expert i bez výcviku! Když jdu po nějaké stopičce, nic jiného nevidím neslyším! Jen je divné, že stopičky občas vedou skrz kandelábr (který šibal ho na tu stopu zrovna postavil?), skrz popelnici, skrz strom nebo zeď - to běžím, běžím, nos u země, kůže přes oči, a najednou břink! Panička jen kroutí hlavou a přemýšlí, jestli by se někde na moji placatou úzkou hlavičku dala sehnat placatá úzká přilbička. Stopy někdy vedou i skrz Ajrinku, to pak je bouchnutí měkké, nezapočítává se. V sledovaném dlouhodobém průměru mám v městském provozu tři tvrdá břinknutí na jednu hodinovou procházku. I když mě páni hlídají a před popelnicemi atd. řvou jednohlasně Vendo bachááá! (Po nárazu pak jen povzdechnou To je ale blbéééc...)

ilustrační foto Co ještě bych vám na sebe mohla vykecat? Aha - nedávno jsem vynalezla další perfektní hru: "na kamikadze". Po návratu z vycházky Ajrin sedí pod schody a čeká až ji odkšírujou, já zatím vyběhnu nahoru do mezipatra, otočím se čelem vzad, a řítíc se po schodech dolů udělám do Ajrinky mohutné BUM! A zas nahoru nabrat kvalt a zas dolů a BUM! Panička přemítá, jestli my bladhaundi geneticky netrpíme sebevražednými sklony, ale já vím, že Ajrinka je kámoška, má se mnou vzácnou trpělivost a nikdy mě nesežere. Ani když si spolu hrajeme "na obědvaného bladhaunda".

Na nic dalšího si teď momentálně nevzpomínám, tak snad někdy příště. Jen bych ještě podotkla, že soužití s bladhaundy je opravdu šumné, i když paní často tvrdí, že jeden bladhaund je na jeden lidský život přesně akorát dost :-)

Na závěr uvádím správné řešení otázky co je vlastně bladhaund - jestli to už sami nevíte a nápovědy nestačily: Bladhaund = mísa žgryndů + hromada lásky.

Mějte se hezky, pozdravujte své chlupáče, a mějte nás bladhaundy rádi - od toho jsme tady!

Wendy Iseb, duben 2007

P.S. Jelikož mě ve zvířetníku moc chválíte, jaká jsem prima psina, dávám si sem odkaz na vaše komentáře
- myslím, že zejména postřeh paní Lucky V. "Wendy, ty jsi úžasné, láskyplné nukleární hovado s něžnou dušičkou. Bloodhoundi jsou skvělí a ty jsi toho důkazem" mě docela výstižně charakterizuje :-)
W.I.

Zpět na hlavní stránku